Ježkovi se do USA nechtělo. Byl čerstvě zamilován. Ještě 12. listopadu 1938 píše své slečně: “... Věř mi, moje drahé dítě, že jsi to Ty, že jsi to Ty, jediná, kterou jsem miloval víc než sebe, své okolí a svou muziku… Počkej mi chvíli, musím si přece jen dnes nalít trochu whisky, protože vidím Tvé růže, se kterými musím dnes spát… Víš přece dobře, že chci být jen a jen u Tebe…” Ježkova první slova po přistání lodi v New Yorku byla, kde hraje Benny Goodman a že se hned vrací. Otřesnější je vzpomínka na opilého Ježka, kdy v New Yorku přebíhal několikaproudou dálnici. A na Voskovce a Wericha volal: “Unesli jste mne, unesli.”
V červnu 1939 si V+W+J pronajali venkovský domek v “nádherném koutě Pennsylvanie” nedaleko New Hope na řece Delaware. Ve společnosti Tony Krabera zde pokračovali na úpravě Těžké Barbory a na nové hře, kterou psali na míru americkému publiku. Ježkovi koupili u vetešníka za 18 dolarů pianino. Zde dokončil několik vlastních skladeb. Ježek se v listopadu 1939 rozhodl vrátit do New Yorku. Chtěl se věnovat hudbě a dostat se k žákům mezi krajany.
V roce 1940 vytvořil Ježek Klavírní sonátu pro První mezinárodní hudební festival v USA. Porota po anonymním posouzení jeho díla vybrala, dokonce bylo vyhlášeno tiskem. Ovšem zákulisními intrikami bylo jeho dílo nahrazeno jiným skladatelem a Ježek tak na vážnější tvorbu prakticky rezignoval. Dne 18. října 1940 dostal dopis od Department of Justice, ve kterém mu sdělili, že by měl odjet před 20. prosincem, jelikož mu končí turistické vízum. Ježek prožíval stresující chvíle, musel se narychlo hlásit na registraci a žádat o prodloužení. Dne 21. září 1940 píše Ježek Adolfu Hoffmeisterovi: “Nemysli si, že jsme se nějak nepohodli s klukama tím, že já žiju jinde než oni. Já jsem totiž zde v New Yorku nejšťastnější a Cleveland nenávidím… Také tady si mohu přece jen občas nějaký ten krejcar nebo cent vydělati. Mimo to mám zde dosti přátel, kteří se ke mně velmi hezky chovají a velmi rádi mně i pomáhají…”
Ježek zatím pokračoval ve výuce žáků z českých krajanských spolků na klavír. Rozhodl se sestavit mužský sbor, se kterým nastudoval koncert a vystoupil v kanadském Torontu, jenž byl velice úspěšný. Ježek v dopise z února 1941 píše Werichovi, kde se svěřuje, že se mu v New Yorku líbí. Ježkovi se rovněž zalíbila černošská hudba, zejména Louis Armstrong, Duka Ellingtona, Calowaye. Dne 7. února 1941 učinil rozhovor s komentátorem rozhlasové stanice W.O.R. Fitzgeraldem, mj. americká Nová doba, 1. dubna 1941. V únoru 1941 musel zůstat na lůžku kvůli problému s ledvinami. V tomto roce se také seznámil se svou budoucí ženou, Frances Bečákovou, která přijela do USA jako dvacetiletá za romantikou jako za prací. Poprvé se ovšem o Bečákové zmínil Ježek v dopise Zdence Werichové již 17. října 1940, kde píše, že “já s Bečákem jsem tam šel”, myšleno na na čs. konsulát ohledně vyřízení jeho registrace. Ježek po úspěchu se svým mužským sborem založil i sbor ženský. Frances si vzal až v nemocnici před smrtí. Zdálo by se, že šlo o akt milosrdenství, kdyby se nedochoval dopis Zdeňky Werichové z 8. listopadu 1941, ve kterém je jasné, že svatba již byla v plném proudu. Dne 8. listopadu 1941 odpovídá Zdena Werichová na Ježkův dopis, v němž jí oznamuje rozhodnutí vzít si za ženu Francis Bečákovou.
Dne 6. prosince 1941 uskutečnil Ježek koncert se svým ženským sborem, která se uskutečnila v Dělnickém domě a která měla veliký úspěch.
Ježkův zdravotní stav se v prosinci 1941 prudce zhoršoval. Z deníku Frances Bečákové se můžeme dozvědět, jak jeho nemoc postupovala. Dne 8. prosince šel na krev, 14. prosince musel do nemocnice, kde pobyl 2 dny. 21. a 22. prosince nejvíce trpěl. 25. prosince oslepl. 28. prosince se přidal zápal plic. 29. prosince svatební obřad a 1. ledna 1942 zemřel na selhání ledvin. Jeho pohřeb 4. ledna 1942 byl velkolepý, sešlo se mnoho jeho žáků z “Baráku”, přítomen byl i ministr zahraničí Jan Masaryk, exulant Heřman Adler - dirigent Newyorské filharmonie, herec Hugo Haas, karikaturista Antonín Pelc, lingvista Roman Jakobson, prozaik Egon Hostovský a další. Tamní deník „Krajanská Nová Doba“ napsala, že to byl pohřeb, jaký český New York skoro nepamatuje. Čeští krajané sami zaplatili a doprovodili Jaroslava Ježka na jeho poslední cestu. Dne 15. května 1946 telegraficky požádal čs. ministr informací Václav Kopecký Frances Bečákovou, aby přivezla popel velkého českého muzikana z Ameriky do vlasti. Ta jej přivezla 27. srpna 1946. Státní pohřeb Ježka ve vlasti se konal 5. ledna 1947 na pražských Olšanech, u hrobu promluvil ministr Zdeněk Nejedlý, Václav Holzknecht, Vítězslav Nezval a Jiří Voskovec.
JAROSLAV JEŽEK a Vitezne V
DOPIS JAROSLAVA JEŽKA ZE DNE 6.8.1941, PSÁNO V NEW YORKU, WERICHOVI A VOSKOVCOVI DO HOLLYWOODU
Mojí volové!
Tak vám dnes něco posílám, žel neni to ono co jste ode mne žádali. Váš dopis jsem dostal včera, protože jsem byl několik dní venku. Pokouším se udělati nějakou tu muziku na ty vaše slova, ale je to pro mne krátká doba, abych vám to mohl udělati tak na rychlo. Už dříve jsem se pokoušel udělati sám nějakou tu muziku na to V, a myslím si, že to není tak špatné a proto jsem vám to opsal a tady vám to posílám. Mám to už přes týden hotové, a stále jsem o tom přemýšlel zda-li je to dost dobré. Přehrál jsem to několika lidem a těm se to docela líbilo, tak doufám, že i vy se nad tím trochu zamyslíte. Dnes jsem dostal váš telegram a tak jsem si myslel, že byste se vy sami nyni mohli pokusiti o nějaká vhodná slova.
A nyni vám to trochu zanalisují abyste věděli, o co v té melodii vlastně jde. Tedy začátek je věrný citát z Beethovenovy páté symfonie, který i v mojí melodii je velmi revoluční. Jak sami vy poznáte, celá forstrofa je vlastně psána v tomto směru. Pak následuje refrin, který je psán v dur a je značně veselejší a slavnostnější. Počáteční tony refrinu jsou opět v rytmu morseova V. Pak příjde několik takt veselejších a řekl bych upřímější a prostší. Tyto tony zase připomínají Smetanovy tony z Blaníka, kde je podobný pochod a má znázorňovati příchod blanických rytířů kteří se hotovějí k boji. Pak následuje opakování a ku konci se ještě ozvou rytmy morseova V. Tedy jest-li se vám bude zamlouvati tato melodie, tak by snad bylo nejlepší, kdybyste se pokusili udělati nějaká ta slovíčka. Já sám se ale stále nyni budu pokoušeti udělati na ty vaše slova něco pořádnýho. Co se týče těch vašich slov, se mě docela líbi, hlavně ta druhá verse, která je veselejší a má mnohem rozmanitější slova. U té první verse trochu překáží stále opakování toho V, které ale vždy nemá stejná slova před tím a tím myslím, si lidi budou často plést, co má následovati. Ale to všechno nevadí a já se budu snažiti to míti co nejdřív míti hotové. Vy mě ale prosím brzy napiště, jest-li se vám to moje hodí, protože v tom případě by bylo zbytečné dělati několik versi. /Zítra možná opět odjedu na několik dní ven a tak tam budu míti k tomu báječný klid a snad budou v tom případě i nějaké ty muzikální nápady. Je to nyní škoda, že jsme si tolik vzdálení a nemůžem se ve všem domluviti ústně jako tomu bejvalo za starejch dobrejch časů./
Jinak v celku nevím docela nic nového, protože jsem byl venku a trávil jsem tam dny u kavalírů, kde byl naprostý klid a já jsem si jej taky jak se patří vychutnal. Pozdravujte tam všechny moje přátelé a vyřiďte Zdeničce a Adovi, že jim taky postupně zas na druhej tejden napíšu. Tak prosím, mě brzo napište co a jak. Budu tady nyni zapnutej, co tomu pochodu asi řeknete. Přeju vám hodně moc štěstí, hlavně pro ten příští outerek a také mě potom napište o tom průběhu abych tady byl o všem stále informován. Až na další se vám docela uctivě poroučí váš jistý Vůl.
