Voskovec, Jiří

Jiří Voskovec, vlastním jménem Jiří Wachsmann (19. června 1905 Sázava – 1. července 1981 Pearblossom, Spojené státy americké), byl česko-americký herec, spisovatel, dramatik a textař nerozlučně spojený s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem. Pracovali spolu ve 20. a 30. letech 20. století v Osvobozeném divadle.

Jiří Voskovec se poprvé seznámil s Janem Werichem během studií na pražském reálném gymnáziu v Křemencově ulici. Během těchto studií získal stipendium na francouzském lyceu v Dijonu, kde strávil 3 roky. Ve Francii byl ovlivněn avantgardním divadlem a francouzskou kulturou. Po návratu do Československa se Jiří Voskovec rozhodl pro studium práv na Univerzitě Karlově, kde studoval i Jan Werich. Jejich první společnou hrou byla v roce 1927 Vest pocket revue, kterou odehráli na jednom ze svých večírků. Díky úspěchu této hry jim bylo nabídnuto angažmá v Osvobozeném divadle. Avantgardní Osvobozené divadlo bylo založeno ke konci roku 1925 jako divadelní sekce Devětsilu, což byl umělecký svaz levicově zaměřených českých umělců. Jeho počátky lze ovšem vysledovat již do roku 1923. Tato divadelní scéna byla silně ovlivněna dadaismem, futurismem a poetismem. Werich a Voskovec později zcela ovládli Osvobozené divadlo svými slavnými hrami, jako byly např. Caesar (premiéra 8. března 1932), Osel a stín (premiéra 13. října 1933), Kat a blázen (premiéra 19. října 1934), Balada z hadrů (premiéra 28. listopadu 1935), Rub a líc (premiéra 18. prosince 1936), Pěst na oko (premiéra 8. dubna 1938) či Těžká Barbora (premiéra 7. listopadu 1937).

Ve 30. letech 20. století se ve svých hrách zabývali politickými a sociálními problémy tehdejší doby, na které reagovali pomocí svého specifického humoru. Napadali zejména vzrůstající nacionalismus v Německu, nevyjímaje osobu kancléře Adolfa Hitlera (1889-1945). Nebylo proto překvapením, že nedlouho po Mnichovské dohodě bylo jejich divadlo v listopadu 1938 uzavřeno. Koncem roku 1938 se Voskovec uchyluje k emigraci do Paříže. Dne 9. ledna 1939 za dramatických okolností odlétá i Werich s Ježkem do Curychu, odkud odcestují za Voskovcem do Paříže. V Curychu na letišti bylo totiž špatné počasí a pilot dostal příkaz k návratu do Prahy, což bylo pro Wericha nepřijatelné, a proto se pilot letadla pokusil přistát i za krajně nepříznivých podmínek. Werich a Voskovec se uchýlili k odletu do emigrace, jelikož nemohli provozovat své divadlo a vymezovat se tak proti světovým událostem. Rovněž čelili osobním útokům německých přívrženců. Zároveň věděli, co by je čekalo, až by německá armáda překročila hranice Československa. Díky své protinacistické satiře by byly nepřítelem číslo jedna. Koncem roku proto rozeslali svým přátelům novoročenky s karikaturou od Adolfa Hoffmeistra s jasným poselstvím: „Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní“. Využili toho, že německá tanečnice a mimka Lotte Goslar, která hrála v roce 1935 v Osvobozeném divadle v Baladě z hadrů, měla už v té době angažmá v New Yorku. Lote jim zařídila pozvání od svého zaměstnavatele Morisse.

Z Curychu odcestovali do Paříže, odkud 14. ledna 1939 odplul Jan Werich, Jiří Voskovec a jejich dvorní skladatel z Osvobozeného divadla, Jaroslav Ježek (1906-1942), na parníku Aquitania do USA. Manželka Jiřího Voskovce a Jana Wericha s dcerou za nimi přicestovaly až později.

V kritice nacionálního socialismu a fašismu nepřestali ani v době jejich emigrace v USA, odkud vysílali do Protektorátu Čechy a Morava své protinacistické pořady pro anglickou rozhlasovou stanici BBC a pro americkou rozhlasovou stanici Hlas Ameriky, která organizačně patřila pod americký Úřad válečných informací, neboli OWI.

Počáteční okamžiky v cizím prostředí a kultuře nebylo pro komiky jejich divadelního rázu jednoduché. Zvláště, když bylo třeba se postarat o jejich rodiny, které za nimi posléze přicestovaly. Americký divák nebyl v tuto dobu na politickou satiru dvou klanů ještě připraven. Problémy jim činila i počáteční jazyková bariéra.

Se svými divadelními programy navštěvovali nejprve krajany, především sokolské spolky. Navštívili české krajanské spolky v New Yorku, Binghamtonu, Baltimore, Clevelandu a Chicagu. První vystoupení s pořadem Take it easy měla trojice 9. ledna 1939 v T. J. Sokolovna na East 71st Street, v srdci “české čtvrti” New Yorku. Pro snadnější cestování mezi vzdálenými americkými městy si za 240 dolarů pořídili dvanáctiválcový vůz Lincoln 1933.

Jedním z prvních úspěchů v USA byla premiéra hry Těžká Barbora v Cleveland Playhouse, následovaná hrou Osel a stín. Za dobu svého pobytu v Clevelandu se Werich a Voskovec seznámili s řadou českých krajanů. Podle Wericha byl nejzajímavějším Čechoameričan Payr, původem z Čimelic, který se za svého života v USA vypracoval až na náměstka ministra. Později se oběma komikům příliš nedařilo. Prosadit se zkoušeli také v Hollywoodu, kde se setkali mimo jiné i s hercem Hugo Haasem, který musel emigrovat z Československa kvůli svému židovskému původu.

Podle vzpomínek Jana Wericha se s nimi na začátku roku 1941 spojil zástupce anglické BBC (British Broadcasting Company), aby vysílali dialogy se vztahem k současným válečným událostem, proti fašismu a proti Protektorátu. Od března 1941 tedy začali Werich a Voskovec natáčet mluvené pořady pro BBC. První program pro BBC se jmenoval Dialog o novém řádu Adolfa Hitlera. Ve svých relacích se zmiňovali o protektorátních fašistických novinářích, o kolaborantech v Protektorátu a v jednotlivých zemích v Evropě, o vládních protektorátních funkcionářích, o situaci na frontě, o výročí uzavření českých vysokých škol, atd...

Desky začali nahrávat nejprve v Hollywoodu, kde se pokoušeli prosadit a posléze v New Yorku a tyto byly posléze přepravovány letadlem přes severní pól do Londýna. Ve svých pamětech vzpomíná Jan Werich, že se leckdy dopustili i omylů, jelikož dostávali nepřesné a zavádějící informace. Cílem těchto relací bylo ale vzbudit v lidech pocit, že nejsou ve svých starostech o život sami a že na světě stále existuje zdravý rozum. V některých relacích doprovázel oba komiky na piano i Jaroslav Ježek.

Po napadení americké vojenské základny Pearl Harbor, dne 7. 12. 1941, japonským císařstvím, byly USA nuceny vzdát se své politiky izolacionismu a aktivně vstoupit do bojů II. světové války. Americké Ministerstvo zahraničí založilo Kancelář válečných informací, OWI neboli Office of War Information, jehož ředitelem se stal novinář a rozhlasový komentátor Elmer Davis (1890-1958). V této kanceláři pracovali reportéři z mnoha zemí celého světa, kteří do svých domovských zemí vysílali válečné zprávy. Dialogy nahrávali ve studiích General Sound Corporation „Brinckerhoff Studios“, NBC, WOR či CBS. Podle vzpomínek Jana Wericha vysílalo tehdy z OWI v New Yorku 28 národů, přibližně ve 30 jazycích.

V rámci svých vysílání psali tzv. Černé čtvrthodinky Voskovce a Wericha. V těchto vysíláních většinou zakončili každý dialog parafrází nacistické hymny Die Fahne hoch, ve které přidali některé české řádky, které měli humornou formou zesměšnit danou osobu či fašistickou organizaci. V Černých čtvrthodinkách informovali občany Protektorátu o důležitých válečných událostech. Tyto informace se snažili sdělovat především zábavnou formou. Snažili se povzbuzovat a pravdivě informovat. Např. vysíláním o atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha (1904-1942), který byl vysílán v době jeho pohřbu či vysíláním z 19. 6. 1942 o vypálení Lidic, kdy byl přečten úvodník deníku New York Times nadepsaný Nesmrtelné Lidice. V Černé čtvrthodince z 27. 11. 1942 pak informovali o neúspěších německého wehrmachtu v Rusku a v Libyi. V dalších relacích se snažili povzbudit morálku národa připomenutím slavných činů Jana Žižky (1360-1424), husitů, T. G. Masaryka (1850-1937), dále informováním o bombardování německých měst, o přípravě druhé válečné fronty a vylodění Spojenců, atd...

Podle zatím neověřených informací byly jejich rozhlasové pořady vysílány i z české redakce zahraničního vysílání v Moskvě.